
Už jako malé mi lidé šlapali na nohy a teď jako velké mi nohy podkopávají.
:'(
Jsem zmatená, na jednu stranu jsem šťastná, že je skoro konec školního roku, kdo by nechtěl 2 měsíce odpočinku od lidí, které jsem vídala každičký den a se kterýma jsem byla skoro rodina, když nepočítám, to že nemáme společnou DNA. Ty lidi budu na dva měsíce muset vypustit z hlavy, opustit je a nebudu moct se s nimi vídat, když já jsem a vždy budu ta dívka z jiné vesničky. Čím dál více mě štve, že už to není jako dřív, chodím ven s kluky a nemám čas na to být s dívkami, jsem obklopená chaosem, nadrženými a nechutnými lidmi a přestávám z nich mít strach, začínám být odlná vůči hloupým řečem, ale to co mi neustále chybí je to co by mě mělo inspirovat a říct mi "jsi dobrá, zůstaň takovou jaká jsi" přeju si aby jeden den byl pro mě osudný, aby mi do života vstoupil člověk, který mě bude brát jako inspiraci a se kterým budu žít do konce života, ať je to dívka a to jako má nejlepší kamarádka nebo chlapec, kterého budu milovat. Mám dvě takové osoby, ale pevně věřím, že je nebudu mít tak daleko, je tu má nejlepší kamarádka, která se za mě bude prát do konce svým sil, do krveprolití a do konce mého. A je tu chlapec, jehož pocity neznám, jeho názor na mě samotnou neznám a přeze kterého nevidím, je tu chlapec, který je mi utajen, se kterým si píšu, denně vedle něj sedím, denně vedle něj usínám, ale vždy je na jiném místě a to slovo "vedle sebe" označuje jen elektroniku.
Nechci nad tímto tématem vypouštět se svých koutků očí slzy. Nechci se tímto tématem zabývat, ale musím. Musím myslet na ni, na něj a na to jaká jsem. Nevyznám se v sobě. Jednu dobu jsem svatá, druhou šílená a tu tretí jsem ďábelská. Jednu dobu běhám, dokud si neublížím o trny, abych cítila bolest, ale tu stejně necítím, tu druhou dobu všem pomáhám, usmívám se na každého kolemjdoucího, ale stejně od něho nemůžu nic očekávat, protože mě ani nevidí. A tu třetí dobu mám chuť někomu ublížit a když ublížím, ublíží spousta lidí na odplatu mě, bohužel to také necítím. Jak mám vědět co je správné, když většina lidí mě posílá do svých proseděných zadnic, většina lidí mi blokuje cestu, fakuje mě nebo mi odpírá to co chci. Jak jsi mám stát za tím svým, když sakra nevím co chci? A co chtějí druzí? Chci být zlá, umět si prosadit svůj názor a chci aby do lidé chápali a znali mě takovou, nechci abych byla vítaná, jen mezi chlastem, otázkami a flaškou, nechci být vítaná u kluků, kteří prohulí celý svůj život a u holek, které slovo "móda" berou jako životní poslání.

Jdu běhat, přemýšlet a celém tom tvrzením, které začalo pouhým přemýšlením ustálit v rozhodnutí a výsledek. Chci aby mě lidé neměli za křehkou květinku a chci aby věděli, že se umím prát, umím nadávat, umím padat ze schodů aniž bych si zlamala obratle a byla mrzákem. Chci aby věděli, že ať se usmívám nebo pláču jsem to já, ta dívka, která toho zmůže moc, ale přece jen dokáže políbit člověka, milovat člověka a utěšit či obejmout člověka, chci aby jste všichni věděli jaká jsem ! Mějte se krásně, žijte, palčte, usmívejte se a poslouchejte sami sebe, ne jiné.
Nik Pettyfer.























